Ustavení „změny“ jako základního principu moderního umění logicky oslabilo důvěru v nezvratnost tzv. umělecké pravdy. Ta nabývala řady podob, jež se vzájemně překrývaly, vrstvily jedna přes druhou, takže při pohledu zvnějšku začaly vykazovat rysy neprostupné šifry. Ve snaze postihnout tyto procesy si stejně hermeticky počíná Josef Mladějovský, který do přediva geometrických forem uvěznil výrok Wernera Heisenberga: „Věda a umění vytvářejí během staletí lidskou řeč, v níž můžeme mluvit o nejvzdálenějších oblastech skutečnosti; a souvislé pojmové systémy jsou právě tak jako různé umělecké styly jen poněkud různými slovy nebo skupinami slov v této řeči.“ Mladějovský instalaci vyklenul jako prostor jeskyně se zárodky krápníků, v nichž se poetické myšlení střetává s mechanickým a umělecká pravda se obrazně zrcadlí v pravdě vědecké. Zároveň ji však pojednal i jako prostor virtuální, násilně rozevřený vzájemnou rozepří schopnosti říkat a schopnosti chápat, příznačnou nejen pro éru moderny, ale zjevně ještě více pro současný svět.