Wunderkammer
Současná obchodní centra představují prostory, které nevyžadují žádnou z obvyklých forem společenského styku a redukují naši pozornost na pouhé „okukování“ zboží. Cílem je vždy spotřeba, a ta je výhradně individuální zábavou. Do tohoto prostředí vstupuje Philip Topolovac s instalací formálně odkazující na muzeální expozici minerálů. Každý exponát vybavuje detailním popisem jeho fyzikálních vlastností. Vědomě ovšem zamlčuje jejich původ, čímž – stejně jako v případě obhlížení zboží – dochází k redukci pohledu. Divák nemá téměř žádnou možnost zjistit, že exponáty ve skutečnosti představují autorovy nálezy válkou poznamenaných předmětů z Berlína (nejčastěji roztavené sklo), a je proto ochuzen o podstatné souvislosti. Vidí předměty pečlivě zanalyzované a dovedně aranžované, leč jakoby bez historie. Na jedné straně tak Topolovacova instalace napodobuje ducha spotřeby svojí povrchností, paralelně k tomu ale reflektuje i současný problém s uzavřeností vědeckého výzkumu, s jeho až příliš úzkým vymezováním do segmentů specializací a z toho plynoucí mírou „fachidiocie”, která komplikuje možnost vidět skutečnosti v širších vztazích.