Černovírský hřbitov

Vojenský hřbitov v Olomouci - Černovíře je unikátní tím, že jsou zde pohřbeni příslušníci c. k. rakousko-uherské armády, carské ruské armády, i později armády československé. Jen během 1. sv. války bylo na tomto hřbitově pohřbeno více jak 3 000 vojáků minimálně 13 národností (československá 992, polská 1021, ruská 288, rumunská 229, rakouská 197, maďarská 106, italská 106, turecká 40, německá 7, francouzská 1, lotyšská 1, litevská 2, jugoslávská 174, neznámé národnosti 54). Od dvacátých do padesátých let 20. století bylo na tomto hřbitově pohřbeno mnoho význačných i prostých příslušníků armády, o kterých se dnes neví a které také díky zničenému hřbitovu zůstanou na věky zapomenuty.

• Historie
  Vojenský hřbitov v Olomouci - Černovíře vznikl v roce 1869 připojením ke hřbitovu civilnímu, založenému někdy kolem r. 1840. Od vyhlášení první světové války v r. 1914 do konce roku 1919, kdy byl válečný stav oficiálně ukončen, bylo na tomto hřbitově pohřbeno 3 218 vojáků minimálně třinácti národností. Po exhumacích 172 jihoslovanských vojáků, kteří odtud byli převezeni do nově vybudovaného Jihoslovanského mauzolea v olomouckých Schillerových (dnes Bezručových) sadech, jež se mělo stát společnou hrobkou jihoslovanských vojáků zemřelých v době první světové války na území Moravy a Slezska, se zde v roce 1928 nacházelo celkem 1 727 válečných hrobů (s jedním pohřbeným 555, se dvěma pohřbenými 1 089, se třemi-pěti pohřbenými 83). Po dalších, i když ojedinělých exhumacích československých vojáků, provedených v době první republiky, a exhumaci 39 tureckých vojáků v lednu roku 1959, kteří byli převezeni do Hodonína, se počet válečných hrobů z doby 1. světové války ještě snížil. Vojáci pohřbení na tomto hřbitově v letech 1914 - 1919 se stali v drtivé většině obětí krvavých bojů na východní frontě, kde proti sobě stály armády Rakouska-Uherska a Ruska. Zranění vojáci byli z fronty přiváženi do olomouckých nemocnic - převážně do Posádkové nemocnice č. 6 na Klášterním Hradisku, Zemské (dnes Fakultní) nemocnice, provizorních lazaretů zřízených v kasárnách (Kasárna arcivévody Reinera, Jezuitská kasárna, Zeměbranecká kasárna), klášterech (lazaret Červeného kříže u voršilek, lazaret u uršulinek), či školách (německé gymnázium, německá obecná škola na Nové Ulici), od roku 1915 též do dvou nově zřízených epidemických barákových nemocnic na velkém vojenském cvičišti u Nového Světa (jedna stála v místech dnešního Baumaxu, druhá tzv. Salzergut u dnešní restaurace Pevnůstka). Bezprostřední příčinou jejich úmrtí byla vedle střelných zranění, utrpěných na bitevním poli, především těžká onemocnění (nejčastěji tuberkulóza plic, zápal plic, meningitis, sepse po amputacích končetin), epidemie úplavice, tyfu či cholery a výjimkou nebyly ani sebevraždy. Podle dochovaného plánu hřbitova z roku 1928 a seznamu zde pohřbených vojáků je zřejmé, že hřbitov byl rozdělen do několika skupin hrobů. Jeho nejstarší část se nachází jižně od křesťanské kaple. V jihozápadní části tohoto prostoru byli pohřbíváni důstojníci (skupina D). Při jeho východní hranici bylo vybudováno pohřebiště vojáků muslimského vyznání (skupina F-M). Kolem muslimského pavilonu bylo v řadách rozestavěno 65 kamenných náhrobků pro pohřbené turecké spojence, vojáky z Bosny a Hercegoviny a ruské zajatce. V severovýchodní části hřbitova vzniklo pohřebiště pro 286 vojáků pravoslavného vyznání z Ruska, Srbska, Bukoviny a Rumunska (skupina R). V centru tohoto pohřebiště byl na kamenném soklu vztyčen velký dřevěný pravoslavný kříž, na dvojhrobech vojáků pak dvouramenné (patriarchální) litinové kříže liliovitého zakončení na betonovém soklu. Většinu plochy hřbitova zaplňovaly hroby vojáků katolického a evangelického vyznání, na jejichž hrobech byly vztyčeny litinové latinské kříže, rovněž liliovitého zakončení. Všechny kříže nesly oválné tabulky se jmény, hodnostmi a daty úmrtí. Povrch všech křížů byl lakován černou barvou, pouze jejich vystouplé okraje, okraje tabulek a písmo na nich byly bílé (resp. stříbrné). Od dvacátých do padesátých 20. století bylo na tomto hřbitově pohřbeno mnoho význačných vojenských osobností - např. plukovník Karel Lenk (†1921), plk. Severin Schöbel (†1923), plk. Josef Demel (†1925), generál von Elbogen - v době první světové války velitel Posádkové nemocnice č.6 na Klášterním Hradisku (roku 1928 byl přejet vlakem ve Šternberku), generál Kroupa († 1924), letci, kteří zahynuli při výkonu služby, bývalí příslušníci zahraničního odboje (např. kapitán letec Vratislav Liška), a jiní. Kromě těchto vojenských (mírových) hrobů přibyly v době 2.svět.války další hroby válečné. Na pravoslavném pohřebišti byli pohřbeni příslušníci Rudé armády, kteří byli již v r. 1946 exhumováni a převezeni na čestné pohřebiště ústředního hřbitova v Neředíně. Rovněž zde bylo pohřbeno 12 amerických letců, sestřelených v prosinci 1944 v prostoru Olomouce. Ti byli také už v roce 1946 exhumováni a přemístěni na ústřední hřbitov, odkud je jejich spolubojovníci v září 1946 převezli na společné pohřebiště ve Francii. V severní části hřbitova byla pochována také řada těl příslušníků wehrmachtu, na jejichž hrobech byly vztyčeny březové kříže ukončené ocelovou přilbou. Ty byly již v květnových dnech r. 1945 zničeny vítěznou Rudou armádou. Do roku 1951, kdy hřbitov spravovala Posádková nemocnice na Klášterním Hradisku, byl tento objekt udržován. Za nového správce, jímž se tehdy stal JNV v Olomouci, začal ovšem hřbitov rychle chátrat, náhrobky byly zničeny a prostor hřbitova zanáletován. Dílo zkázy bylo dovršeno v letech 1981 - 1984, kdy Služba veřejnosti Olomouc (řízená MěNV Olomouc) zahájila bez vhodné projektové dokumentace "obnovu" vojenského hřbitova. Dodavatel, jímž byl zahradnický podnik LOTOS, uvažoval o možném udržování travnatých ploch hřbitova strojovou mechanizací, a proto byla většina křížů v křesťanských a pravoslavných oddílech vyjmuta a terén srovnán buldozerem. Likvidace hrobových navršenin tak navždy znemožnila identifikaci jednotlivých hrobů. Dnes, po téměř padesát let trvající devastaci, ja tato kulturní památka, chráněná mezinárodními konvencemi, v žalostném stavu. Napsáno s využitím materiálu: Renáta Fifková - Vojenský hřbitov v Olomouci-Černovíře

  

  Černovírský hřbitov L. P. 1970

  Černovírský hřbitov L. P. 1970

  

  Centrální kaple černovírského hřbitova

  Centrální kaple černovírského hřbitova
• Rozdělení válečných hrobů do skupin
  Podle dochovaného Seznamu hrobů podle skupin od roku 1914 a kopie plánu hřbitova z roku 1928 je zřejmé, že pohřebiště bylo rozděleno do několika sektorů, přičemž jediným kritériem pro pohřbívání bylo náboženské vyznání zemřelých, i když ani toto zřejmě nebylo zcela striktně dodržováno. Původní rozloha vojenského hřbitova se středovými lipovými alejemi, sousedícího na jihu s civilním hřbitovem a na severu ohraničeného skupinami hrobů L a M, již za první světové války k pohřbívání nepostačovala, a proto bylo ke hřbitovu připojeno na severu další území - tzv. rezervní hřbitov (skupiny R, F I-III). Nejstarší - jižní a jihozápadní části hřbitova přitom sloužily k pohřbívání již před rokem 1914. Plán hřbitova Skupiny válečných hrobů, jak je vymezují citované prameny, byly tyto: SKUPINA A Skupina A v jihovýchodní části hřbitova zahrnovala 44 válečných hrobů a jeden vojenský, čísla hrobů 1 - 45, pohřbíváni zde byli v letech 1916 - 1919 hlavně Češi a Moravané z Olomouce a okolí do jednotlivých hrobů (č.46 - 52 pohřby ze 30.let - děti důstojníků). Do dnešních dnů se zde zachovaly 2 kamenné válečné náhrobky, jeden z nich dokonce s podobenkou (Pospíšil František, Řoutil Ladislav - oba †1916). SKUPINA C Skupina C v jihozápadní části hřbitova, válečné hroby č. 1, 2, 3 31, 32, celkem 5 pohřbených hulánů 4. hulánského pluku, ostatní hroby v této skupině byly mírové SKUPINA D Skupina D v jihozápadní části hřbitova v sousedství skupiny C a H, č. 67, 69-71, 73-91 zahrnuje hroby důstojníků, převážně Čechů, Moravanů a Poláků z let 1914 - 1919, např. č. 87 byla hrobka generálmajora Stanislava Ocetkiewicze z Julienhortu (†1916), č. 88 hrobka majora Theodora Schellera (†1916), exhumovaného r. 1932 a převezeného do Vídně, hrobka č. 90 majora Miloše Kozareva (†1919) s manželkou. SKUPINA F Skupina F v jihovýchodní části hřbitova, zahrnuje celkem 94 hrobů s 316 pohřbenými od dubna do září 1917. Hroby č. 1 - 20 byly převážně dvojhroby z dubna 1917, pohřbenými především Moravané, Češi, Poláci z Haliče. Zbytek č. 21 - 94 převážně čtyřhroby. SKUPINA F - M Skupina F - M byla tvořena 65 hroby vojáků muslimského vyznání, další 3 muslimské hroby se nacházely ve skupině F (č.66, 67, 68). Do jednotlivých hrobů zde byli pohřbeni spojenečtí turečtí vojáci, vojáci z Bosny,Hercegoviny a Kosova a ruští zajatci hlavně v letech 1916 - 1918. Z této skupiny bylo celkem exhumováno 11 příslušníků SHS (hrob č. 52 - pěšák z Hercegoviny podle knihy pohřbených zůstal na původním místě). V lednu 1959 bylo exhumováno a na hřbitov do Hodonína převezeno 39 tureckých vojáků. Do dnešních dnů zde zůstalo pohřbeno pouze 17 ruských zajatců. SKUPINA G Skupina G v jihozápadní části hřbitova v sousedství skupiny C a H, zahrnuje celkem 161 pohřbených. Č 1 - 21 byly staré hroby, válečné hroby jsou od č. 22 do č. 137, šlo především o jednotlivé hroby a dvojhroby z let 1914 - 1917. Pohřbeni zde byli hlavně Češi, Moravané, Slezané a Poláci z Haliče. SKUPINA H Skupina H při jihozápadní hranici hřbitova obsahovala 90 dvojhrobů se 180 pohřbenými pouze z roku 1917, opět to byli hlavně Moravané, Slezané, Češi, Poláci. SKUPINA F - I Skupina F - I v severozápadní části hřbitova, pohřbívalo se zde od července do září 1918, v 72 dvojhrobech zde bylo pohřbeno 144 vojáků SKUPINA F - II Skupina F - II v sousedství skupiny F-I, obsahuje dvojhroby (č.73 - 128, 112 pohřbených), do nichž se pohřbívalo od září 1918 do listopadu 1918. Dvojhroby č. 201 - 205 z listopadu a prosince 1919. SKUPINA F - III 142 pohřbených ve dvojhrobech od 29.11. 1918 do listopadu 1919 (č. 129 - 200). SKUPINA F - R Pravoslavné pohřebiště v sousedství muslimského pohřebiště při jihovýchodní hranici hřbitova zahrnovalo 54 dvojhrobů, celkem 108 pohřbených, šlo především o ruské a srbské zajatce z let 1916 - 1917 (91 Rusů, 9 Srbů, 3 Italové, 4 vojáci z Bukoviny, 1 z Bosny). SKUPINA I Nejseverněji vyčleněná skupina, zahrnovala celkem 10 jednotlivých židovských hrobů (Židé z Čech, Haliče, Bukoviny, Uher). SKUPINA L Největší skupina hrobů při severozápadní hranici hřbitova, obsahovala celkem 441 válečných hrobů - dvojhroby, trojhroby i čtyřhroby z let 1914 - 1918. SKUPINA M Největší skupina hrobů při severovýchodní hranici hřbitova, obsahovala celkem 465 válečných hrobů - jednotlivých a dvojhrobů z let 1914 a 1918. Ve dvojhrobech byl vždy jeden pohřbený z roku 1914 a druhý z roku 1918. SKUPINA R Při severovýchodní hranici hřbitova zahrnovala celkem 143 dvojhrobů s 286 vojáky převážně pravoslavného vyznání pohřbených zde od roku 1914 do roku 1919. Šlo o vojáky z Rusko, Bukoviny, Srbska, Bosny a Rumunska. Dodnes zde, ale také spočívají ostatky jednoho neexhumovaného tureckého pěšáka (hrob č.1).

  

  Plán hřbitova z roku 1928

  Plán hřbitova z roku 1928
• Reportáž z návštěvy císaře Karla I. na Černovíru z prosince 1917
  CÍSAŘ KAREL I. NA HŘBITOVĚ V ČERNOVÍŘE Do prastarého biskupského města Olomouce přibyl dne 16. prosince 1917 císař Karel I., aby se zde zúčastnil vysvěcení posádkového kostela Panny Marie Sněžné a hřbitova reků v Černovíře. Bylo již 3/4 na 12, když mocnář opustil residenci arcibiskupa a jel k vojenskému hřbitovu v Černovíře. I na této cestě tvořilo špalír vojsko, školáci, spolky a množství obecenstva. Před vchodem do hřbitova očekávali panovníka apoštolský polní vikář a vojenský velitel krakovský. Uprostřed četných rovů, jejichž kříže byly vyzdobeny chvojím, měl polní maršálek šl. Brandner k císaři tento proslov: Vaše císařské a královské Apoštolské Veličenstvo! Církevní slavnost, kterou Vaše Veličenstvo ráčilo svojí přítomností vyznamenati, jest věnována božímu poli, v němž jsou uloženy pozůstatky více než 2 000 statečných vojínů rakousko-uherských a věrně spojených německých a tureckých armád a nepřátelských vojsk, kteří ve zdech města Olomouce podlehli zraněním, v boji za vlast utrpěným, anebo zemřeli na nemoce, získané válečnými útrapami. Ve smyslu rozkazu Vašeho Veličenstva, Nejvyššího protektora péče o hroby válečníků, byli porůznu ležící mrtví bojovníci na bojištích západohaličských a i vojenské rovy v městech a vesnicích spojeni v 378 válečných hřbitovech a tyto hřbitovy byly umělecky vybudovány a uzdobeny. Hláse co nejponíženěji dokončení tohoto díla, prosím Vaše císařské a královské Apoštolské Veličenstvo, aby ráčilo co nejmilostivěji dáti rozkaz k zahájení světící slavnosti. Odpověď Jeho Veličenstva zněla: Bolestivě dojat a s hlubokým smutkem vzpomínám reků Mé armády a loďstva a i statečných bojovníků Mých věrných spojenců, kteří s nadšeným konáním povinností v boji za vlast položili život ještě dříve, než spatřili přicházející den míru. Bolestně také vzpomínám padlých nepřátel. Rovy těchto hrdinů, kteří zpečetili přísahu svou krví, jsou vznešeným a svatým odkazem této vážné a veliké doby, odkazem jehož trvalé uchování jest svatou povinností vděčné vlasti, která stejným způsobem jest uložena nynějšímu pokolení, jako příštím pokolením. Jest Mým přáním, aby rovy všech ve válce padlých a zemřelých vojínů - přátel i nepřátel - na věčně čestnou jejich památku a na útěchu jejich příslušníků, kteří ztratili své nejdražší, byly důstojně vybudovány a trvale udrženy. Ušlechtilé smýšlení Mých národů osvědčené v bolestech a radostech neodepře prostředků tomuto velikému dílu lásky a vděčnosti. Rád tudíž slyším podáné Mně hlášení o pokroku těchto pietnách prací na věčně památných bojištích západohaličských a v Mé věrné korunní zemi Moravě a rozkazuji, aby byla zahájena dnešní zasvěcovací slavnost, k níž Mne táhne Mé srdce. S pohnutím vyslechli přítomní skvostnou odpověď císaře. Nato vysvětil apoštolský polní vikář hřbitovní kapli, polní imám mohamedánský polní pomník. Na olomouckém polním hřbitově odpočívají Rakušané, Uhři, Němci, Turci a Rusové ve věčném míru. Po tomto aktu piety jel císař k nádraží. K audienci na rozloučenou dostavili se kardinál kníže arcibiskup, náčelníci vojenských a občanských úřadů. O čtvrt na 1. hodinu opustil dvorní vlak za zvuků národní hymny a za pozdravů obecenstva nádraží. Našinec, 18.12. 1917, Digitální knihovna novin, Vědecká knihovna Olomouc