Kochanova intervence dovedně snoubí radikálnost s nenápadností. Zásah má charakter vzedmuté terénní vlny, náhle vystupující z vodorovného povrchu chodníku. V rámci městského veřejného prostoru tento útvar implikuje cosi organického, pomalu rostoucího, přelévajícího se ze strany na stranu, jako edém na lidském těle. Pro autora je tato asociace podstatná, protože původ Otoku metaforicky spojuje s přítomností většího počtu lidí, jejichž osobní frustrace, pocity vyloučení, neurózy či nenávisti se tímto způsobem promítají do tváře města. Jestliže z lékařského hlediska je jednou z příčin vzniku otoku nepřiměřená alergická reakce těla na cizorodé látky, Kochan je obrazně spatřuje v informacích šířících se prostřednictvím současných médií a sociálních sítí. Kdo má být tím, jenž poskytne nemocné společnosti protilátku už sice přímo neříká, povaha instalace však naznačuje, že by jím mohlo být i umění, jež samo pro mnohé představuje malý, leckdy otravný, v každém případě snad ale aktivní vir.